Vzpomínky pamětníka z Titaniku: Podruhé jsem se narodil

Když se před sto lety nad ránem 15. dubna zavřela mořská hladina chladného Atlantiku nad největší lodí své doby, luxusním parníkem Titanik, dnes již sedmdesátiletý Donagh Murphy se tehdy doslova podruhé narodil. Tragický příběh pyšného korábu, jehož plavbu ukončila obyčejná ledová kra, provází irského spisovatele celým jeho životem.
V nejslavnější filmové verzi Titaniku bychom postavu Donagha Murphyho hledali marně. Komerční zájmy Hollywoodu bohužel zvítězily nad původní syrovou historickou předlohou.
Murphyho od jisté smrti v temných vodách zachránila jen neuvěřitelná náhoda – narodil se totiž o třicet let později, v roce 1942. Pokud by na svět přišel dříve, už na začátku století, s největší pravděpodobností by jako každý Ir té doby zatoužil po americkém snu a plavil by se s rodiči na palubě zaoceánského kolosu, malý a bezbranný, předem odsouzen ke zkáze. „Z rodné vesnice byly na Titaniku tři rodiny. Nepřežil nikdo z nich,“ vzpomíná Donagh Murphy.

Na konci cesty za lepším životem se skrývala smrt

„Mezi irskou populací na přelomu devatenáctého a dvacátého století bylo hledání cesty z přelidněné země za novými zdroji a lepším životem velice rozšířené. Uspokojivé vysvětlení tohoto jevu není přes desítky let zkoumání přesně známé,“ říká profesor Teague McCarthy z filozofické fakulty Dublinské univerzity, který zasvětil exodu Irů celou svou vědeckou kariéru. McCarthy ve své nejznámější studii srovnává irskou migraci s kubánskou: „Na Kubě je mnoho dobrých plavců a vzdálenost je celkem příznivá, ale přeplavat do Ameriky z Irska je mnohem obtížnější. Většina Irů musela riskovat plavbu na palubách vražedných monster, jakým byl například Titanik.“
Celoživotní trauma se stalo profesí. Donagh Murphy přednáší na odborném semináři o Titaniku.
Donagh Murphy se dodnes v noci probouzí a trápí se výčitkami: „Tolik mých krajanů na Titaniku zemřelo a já jsem stále tady. Čím jsem si to zasloužil, že byl osud ke mně milosrdný?“ Podle psychologa Slavomila Hubálka jsou takové reakce zcela přirozené: „Lidská duše je komplikovaný mechanizmus. Nejdůležitější je o svých traumatech mluvit, sdílet je s ostatními.“ Společně s dalšími pamětníky pořádá Donagh Murphy už přes třicet let odborné semináře a besedy s čtenáři svých knih na téma Titanik. „Mé trauma se postupně stalo mou profesí,“ vysvětluje s melancholickým úsměvem muž, který o vlásek unikl utonutí při jedné z největších námořních katastrof v dějinách.

Lidstvo by dnes mělo být o sto let moudřejší, místo toho opakuje stále stejné chyby.

Jak blízko byl smrti uprostřed ledových vod Atlantického oceánu pochopil Donagh Murphy už během studií na vysoké škole. Od té doby se jeho život radikálně změnil: „Na cestách vždy pečlivě přemýšlím, jak a kudy pojedu, ale jsem mnohem opatrnější i v koupelně a ve vaně mám vždy protiskluzové podložky.“

Sejde z očí, sejde z mysli…

Jubileum potopení lodi Titanik (100) si během minulého týdne připomínali přeživší i pozůstalí na celém světě. Přední masmédia ale námořní neštěstí nepochopitelně ignorovala a raději se věnovala banálním lokálním tématům. Stejně tak i filmový průmysl letos nedokázal nabídnout ani jediný romantický thriller mapující legendární katastrofu – výjimkou byla pouze reedice staršího snímku režiséra Camerona, určená však jen pro majitele třírozměrných televizorů. Psycholog Slavomil Hubálek se domnívá, že podobné vytěsňování tragických událostí je kontraproduktivní. „Pokud se nedokážeme z historie poučit, jsme odsouzeni ji prožít znovu,“ dodává Hubálek.
Uhradit koncesionářský poplatek

Další zprávy: